KLÁNÍ O KRAKOVECKÝ MEČ
Určitě je to jenom náhoda. Já jsem si ale asi před týdnem našel doma dávno zapomenutou a zaprášenou knížku Karla Maye Vinnetou a s chutí si ji otevřel. Po více než čtyřiceti letech si tuhle četbu znovu užívám. V sobotu 6. června 2015 zemřel filmový představitel právě Vinnetoua - Pierre Brice. A tentýž den dopoledne zazněla také na Drahouši nesmrtelná hudba Martina Böttchera. Nechyběli tu dva indiáni, ať jakkoli ani jeden z nich nebyl Vinnetou, prostě náves pod kostelíkem zmiňované obce se pro letošní Klání o krakovecký meč změnila v divoký západ s indiánskou vesnicí.
Klání o krakovecký meč pořádal už pojedenácté Svazek měst a obcí Rakovnicka a o program se i letos postarala agentura Armiger. Ta oslovila Kalamity Jane (Lenku Šindelářovou), která coby posluhovačka hrobníka našla krakovecký meč a schovala ho. Hledat ho a získat přijelo do Drahouše pět družstev: z Kolešovic, Senomat, Poddžbánska, domácí Drahouše a my, reprezentanti Kolešova, jsme se o tuhle putovní trofej přijeli ucházet tuším počtvrté.
Soutěžila sedmičlenná družstva jednotlivých obcí, a to v disciplínách, které divoký západ evokovaly. Tedy se střílelo z luku – první disciplína našim borcům nevyšla, skončili beznadějně poslední. Za pět minut dokázali trefit terč pouze třikrát, což bylo zoufale málo.
Lépe už se jim vedlo v disciplíně druhé, jíž byla „Indiánská stezka“. Tedy jakási opičí dráha, kterou štafetově proběhli tři vybraní reprezentanti. Po laně překonali pomyslnou Rio Pecos, po provazovém žebříku šplhali na Nugget-tsil, při pronásledování nepřátel přeskakovali houští a plížili se, kotoulem a zběsilým kličkováním unikali kulím desperátů. Nejúspěšněji a nejrychleji ze všech.
Třetí disciplínou byl jakýsi test zručnosti. Tady jsme opět nepatřili k těm nejlepším, skončili jsme až na čtvrtém místě.
Následoval oběd - v místní restauraci paní Johnová uvařila svůj skvělý guláš, takže si celé družstvo opravdu pochutnalo a nabralo síly do dalších bojů.
S tak trochu žonglérskou disciplínou si však ani přes vydatnou a kvalitní krmi neumělo poradit, na bradě vydržel nejlepší z týmu balancovat koštětem pouhých šest sekund, což nestačilo. Získali jsme jediný bod.
Další souboj se odehrával na vodě… tedy na vodě: v nádrži, v níž od časného dopoledne koncertovaly stovky žab a jejíž hladina byla potažena nevábným zeleným povlakem. Indiánskou kánoi nahradila pramice, vesla pak lano natažené nad vodou. Celý tým nastoupil do tohoto plavidla, ručkováním se měl dostat na druhý břeh, odtud vzít pytel a přepravit se spolu s ním zase zpátky. Záhy se ukázalo, že si družstva s vodáctvím příliš netykají. Vykoupali se svorně všichni s výjimkou našich borců, kteří si pro tuto soutěž připravili jako jediní fungující, dobrou taktiku. Tady jsme vyhráli.
Svitla nám tak ještě naděje na dobré umístění: ta zatím jen doutnala, nicméně kolešovští ji dobrým výkonem v předposlední soutěži dne, kdy měli po indiánském způsobu rozdělat oheň (křesadlo a troud), rozdmýchali do solidního ohýnku. Oheň totiž zapálili v druhém nejlepším čase.
Sprškou pro tento nadějný ohýnek však byla soutěž poslední. Jako stopaři zvěře jsme se neosvědčili a předposlední místo v plnění tohoto úkolu nás poslalo na dělené třetí a čtvrté místo. Dokázali jsme získat stejný počet bodů jako Senomatští, a tak se konal pomyslný rozstřel. V něm jsme neuspěli.
Kolešov tak obsadil konečné čtvrté místo.
1. místo Poddžbánsko
2. místo Kolešovice
3. místo Senomaty
4. místo Kolešov
5. místo Drahouš
Zbývá dodat, že programem sobotního Klání o krakovecký meč provázeli moderátoři Zdeněk Turek a Jiří Kodera, kterým skvěle sekundovali Jiří Rameš jako hrobník a především pak Kalamity Jane, tedy Lenka Šindelářová. To je zpěvačka a herečka známá především z pořadů Ivana Mládka, ale vystupuje i mimo ně. Je to nesmírně milá paní, která mi sice odmítla promluvit na kameru („Hraju pantomimu, nemluvím…“), nicméně mi o sobě prozradila, že velice ráda hraje pro děti. Samozřejmě ale nejen pro ně. Bydlí mimo Prahu, miluje svou zahrádku, a když jsem se jí zeptal, jestli je něco, co jí v dnešní době hněte a trápí, odpověděla, že nic. Že si problémy prostě nepřipouští, dokáže je vytěsnit, nerozčiluje se.
V červnu tohoto roku oslaví své šedesátiny (samozřejmě gratulujeme!) – a na Krakoveckém meči doslova řádila. Skoro vyšplhala na provazy na Indiánské stezce, podlezla, podplížila překážku a vystřihla i prvotřídní kotoul. Byla ozdobou tohoto setkání obcí Rakovnicka a její neslyšný umělecký projev, její vitalita, její grimasy, to byl prostě zážitek.
Vítězné družstvo Poddžbánských od ní nakonec krakovecký meč dostalo, byť si vymínila, že jednoho z reprezentantů tohoto družstva bude pasovat na rytíře. To prý ještě nedělala. Stalo se tak. Poddžbánští si odnesli nejen putovní meč s erbem, ale i jeho sladkou repliku. A spoustu a spoustu dalších cen.
Úplně na závěr si dovolím nabídnout také příspěvek redaktorky Rakovnického deníku Šárky Hoblíkové MEČ UKRÝVALA KALAMITY JANE. VYBOJOVALI HO PODDŽBÁNŠTÍ, krátkou fotogalerii a v závěru článku i video z Kolešovských filmových střípků: