KOLEŠOVSKÁ RODAČKA
Začalo to dopisem. V e-mailové schránce mi přistál v neděli 1. června 2014 a já si ho v úvodu tohoto příspěvku dovolím odcitovat:
„Vážený pane,
obracím se na Vás jako na kronikáře obce Kolešov s následující prosbou:
Jmenuji se Soňa Hanusová, roz. Sazonová. Celý svůj život žiji v Kašperských Horách na Šumavě, ale
narodila jsem se 10. 4. 1940 v Kolešově.
Moji rodiče byli Mitrofan Georgijevič Sazonov (bílý kozák, který se do naší republiky uchýlil po revoluci v Rusku) a Emilie, roz. Vintrová, jejíž kořeny jsou na Šumavě.
V roce 1940 jsem měla jedenáctiletou sestru Anastázii (sestra paní Soni se jmenovala Anastasie Vlastimila, paní Hanusová o své sestře mluvila vždy jako o VLASTĚ – pozn. P. Ď.), která (snad) v Kolešově chodila do školy a podle jejího vyprávění na ní děti volaly „Kozačko". Moje rodina žila a pracovala u sedláka Wolfa, který měl být starostou. Maminku zavřeli na půl roku do Litoměřic (důvod neznám) a já se sestrou jsme měly být dány buď do Německa, nebo do dětského domova. Jenom díky onomu německému statkáři, který tuto informaci věděl dopředu, se tatínkovi s námi dětmi podařilo včas odejít do vnitrozemí a zachovat tak rodinu pohromadě.
Pan Wolf půjčil tatínkovi vůz naložený nejen nábytkem, ale i jídlem, koně a kočího pro zpáteční cestu. Otec měl propustku pouze pro sebe, a tak jsme se my se sestrou dostaly přes hranice za dramatických okolností. 2. listopadu 1940 mě sestra tajně, po kolenou, přetáhla přes hranici ve vaničce, do které mě, půlroční nemluvně, uložily s paní Wolfovou, zatímco tatínek přejel legálně hranici po státní silnici. U příbuzných na Šumavě jsme počkali, až maminku propustili, přežili jsme tu do konce války a po ní už jsme zde, v Kašperských Horách, zůstali.
Tohle všechno si pamatuji z vyprávění sestry. Moc by mě zajímalo, jestli onen pan Wolf, který nám tak nezištně pomohl, byl v té době opravdu starostou a jaký byl jeho osud a osud jeho rodiny po válce.
Pokud byste mi mohl sdělit něco, co by se vztahovalo k těmto událostem, byla bych Vám opravdu velmi vděčná. Myslím si, že můj příběh je dokladem toho, že historie nebyla jen černobílá a že v každé, i té nejtěžší době, se najdou lidé ochotni pomoci druhému bez ohledu na vlastní riziko.
Děkuji Vám za Váš čas a ochotu a případnou odpověď.
Zdravím a přeji Vám i kolešovským vše dobré
Soňa Hanusová“
Po něčem podobném jsem - bezmála dva roky - volal!
Po podobných kamíncích do mozaiky kolešovské historie, kterou bychom postupně vyplňovali kroniku obce. Z minulosti Kolešova toho víme tragicky málo, pravděpodobně i díky faktu, že záznamy, které možná někdy byly, odešly spolu s odsunutými sudetskými Němci. A tak se Soňa Hanusová stává v tuto chvíli nejstarší mně známou rodačkou naší obce; a ať jí jakkoli opustila jako půlroční mimino a dnes jí je čtyřiasedmdesát let, dokázala poskytnout vyprávění, které jste si před chviličkou přečetli a uměla si vzpomenout i na některé další drobnosti, které jí její sestra vyprávěla.
Vraťme se tak tímto příspěvkem proti proudu řeky Času, pojďme si společně prohlédnout dokumenty, které Soňa Hanusová dokázala najít a něco nám o nich říci.
Soňa Hanusová
V první řadě – seznamte se: Soňa Hanusová se narodila jako Soňa Emilie Sazonová ve středu 10. dubna 1940 v Kolešově. Naši obec za poměrně dramatických okolností, jak sama popsala výše, jako půlroční miminko opustila. Usadila se na Šumavě, kde vyrostla, absolvovala zahradnické učiliště, později pak střední ekonomickou školu a v podstatě celý život pracovala v obchodě s ovocem a zeleninou. Má dvě děti, tři vnoučata a dnes je v důchodu; v Kašperských Horách má penzion „Soňa“.
Je to nesmírně milá, vitální a činorodá paní, která nás ve svém domě skvostně, královsky přivítala.
V listopadu 1897 se v Donské oblasti na jihovýchodě Ruska (stanice Filinovská) narodil Mitrofan Georgijevič Sazonov. Prokazatelně ve svých jedenadvaceti letech byl bělogvardějcem, kozákem, což byli svobodní obyvatelé ukrajinských a jihoruských stepí, zemědělci (ale také válečníci), kteří mluvili východoslovanskými jazyky.
A jak se dostal k nám?
Z historie je třeba připomenout, že po Říjnové revoluci v roce 1918 došlo na Donu k několika kozáckým protikomunistickým povstáním, která později přerostla do občanské války. Proto komunistický režim podnikl vůči kozákům velice tvrdé kroky, kdy jich převážná většina byla zastřelena nebo internována. Pár šťastlivcům se podařilo uniknout.
Mitrofan Sazonov patřil mezi ně. Je o něm známo, že nějaký čas žil v Řecku, aby se na konci dvacátých let 20. století ocitl v Kněževsi. Jako bělogvardějec a kozák to uměl s koňmi, přičemž na všech dokumentech, které se paní Soně podařilo shromáždit, byl uváděn buď jako kočí nebo čeledín. A to byl podle paní Hanusové majitel obrovských, tisícihektarových pozemků v Rusku. Pak se objevil i na Šumavě.
Tady se v únoru 1903 jako jedna z deseti dětí narodila Emilie Vintrová. Ta se někdy v průběhu konce zmíněných dvacátých let minulého století potkala s Mitrofanem Sazonovem a 30. 1. 1929 se jim narodila dcera Anastasie Vlastimila.
Rodný a křestní list Anastasie Vlasty Sazonové
„Maminka byla dost divoška?“ ptal jsem se Soni Hanusové, když jsme popíjeli kávu na zahradě jejího domu. Evidentně byla… mít totiž nemanželské dítě byl před téměř sty lety problém. A Sonina sestra Vlasta v loži manželském rozhodně počata nebyla. Ač se totiž narodila ještě v Tejmlově na Šumavě, její rodiče se brali až o dva roky později v Kněževsi.
Následovala Sonina maminka Emilie svého (budoucího) manžela do jeho bydliště? Nebo šlo o ostudu takových rozměrů, že byla Emilie ze Šumavy bleskově odstěhována někam, kde ji nikdo neznal? Nevíme, můžeme se jenom dohadovat. Faktem zůstává, že 1. února 1931 se tihle dva v Kněževsi vzali. Jako svědkové tohoto obřadu jsou uvedeni pánové Johan Hable, kočí, Kněževes č. p. 9 a Josef Tunshorn, Kněževes č. p. 270.
Svatební fotografie
Duplikát oddacího listu
Kdy se manželé Sazonovi dostali do Kolešova, nevíme. Fotografie Mitrofana pořízená na chmelnici však z Kolešova pravděpodobně pochází a k dispozici máme i rodný list Soni, která se už v Kolešově narodila. Vyprávěli jí, že prý někde na chmelnici…
Fotografie z chmelnice
Rodný list Soni
Její sestra Vlasta chodila v Kolešově možná do školy. Ta tady byla a fungovala, jen netušíme, kolikatřídní ve třicátých letech minulého století byla. Z publikace „Der Politische Bezirk Podersam“ víme, že roku 1801 byla v Kolešově zřízena jednotřídka, která byla roku 1898 rozšířena o třídu druhou.
Faktem zůstává, že školní fotografie Vlasty není z Kolešova, ale z Hořesedel.
Vlasta je tmavovlasá dívka uprostřed fotografie (2. řada odspodu, 6. zprava)
Jako rodný dům Soni Hanusové je uváděno číslo popisné 67. Ten dům v Kolešově stále stojí, jestli kdy ale patřil rodině Wolfově a byl-li pan Wolf před 2. světovou válkou starostou naší obce, to se nám zatím zjistit nepodařilo.
Dům č. p. 67
V tomto směru jsme o pomoc a radu požádali Státní okresní archiv v Rakovníku, který by měl poradit, zda existují nějaké seznamy odsunutých Němců z Kolešova. Zatím se z archívu neozvali. Pokoušeli jsme se zjistit i důvod věznění Soniny maminky Emílie. V Litoměřické vazební věznici se však nenašel nikdo, kdo by dokázal poradit, jestli tak staré seznamy vězněných osob jsou dnes ještě vůbec k dispozici a jsou-li, kde je hledat. V Litoměřicích je nemají. Soňa Hanusová měla ještě bratra – jmenoval se Alexandr a nedožil se dvou let věku. Zemřel snad na záškrt. V Kolešově to pravděpodobně nebylo, jesenická matrikářka paní Šítová zápis o jeho narození, ani úmrtí nenašla. Vzhledem k tomu, že nevíme, kdy se Sazonovi v Kolešově objevili, požádali jsme i kněževeskou matriku. „Prohlédla jsem matriku narození církve římskokatol. i českosl. pro obec Kněževes do r. 1940,“ píše místní matrikářka paní Kadlecová, „ale zápis syna Alexandra jsem v těchto matrikách nenašla. Jestli není náhodou ještě zapsaný v knize úmrtí, nemám nyní čas z důvodu účetní uzávěrky to hledat, takže později.“
V budoucnu se pokusíme kontaktovat také německý Kronach, jehož muzeum má sbírky týkající se odsunutých sudetských Němců z Podbořanska a Rakovnicka. Snad i s jeho pomocí bychom se mohli dopátrat dalších faktů o minulosti naší vsi.
Vraťme se ale v závěru k samotné paní Hanusové a k dnešním dnům. Návštěva z Kolešova jí zjevně udělala nesmírnou radost. Svou rodnou ves našla díky internetu (možnosti, jak něco takového dohledat, byly v minulosti výrazně omezenější). Přiznala se nám, že v Kolešově nikdy nebyla a s nadšením přijala naše pozvání, aby se podívat tedy přijela.
Jejím problémem je však volný čas. Jako majitelka penziónu na prahu léta má dost práce se svými návštěvníky a poslední termín, kdy ještě volno má a přijet by mohla, je v neděli 22. června. Tento den tak Kolešov přijme na své půdě paní, která se tady před čtyřiasedmdesáti lety narodila. Která Kolešov zná z vyprávění své starší sestry - pamatovala jak na taneční zábavy v kulturním sále, tak třeba restauraci, kam pravidelně chodili pro vynikající dršťkovou polévku.
A protože se paní Hanusová cítí být naší rodačkou, nabídla všem kolešovským, kteří by se na oplátku chtěli podívat k ní, na Šumavu, do Kašperských Hor, ve svém penzionu „Soňa“ slevu. Po předchozí objednávce tu můžete strávit ve skutečně milém, příjemném a domáckém prostředí dovolenou za nádherných 250,- Kč za osobu a den. Internetové stránky penzionu najdete na této adrese, já nabízím kratičké video:
Kolešovské střípky pak zvou všechny, kdo by chtěli paní Hanusovou pozdravit, popovídat si s ní na neděli 22. 6. 2014. Pravděpodobně do naší restaurace, bližší informace během příštího týdne upřesníme.