06.11.2012 19:45

Dnes, tj. 6. 11. 2012 skončila úderem 16. hodiny možnost přihlásit se jako kandidát do historicky první přímé volby prezidenta České republiky. Podmínkou byla podpora 10 senátorů, 20 poslanců nebo 50 tisíc občanů, kteří připojili podpis pod petici některého z kandidátů. Kandidátů, kteří změří síly v lednové volbě, jejíž první kolo začne 11. 1., je celkem 11.

Pojďme si je představit:

 

Jana Bobošíková

Jana Bobošíková je žena mnoha profesí a zkušeností, která přes dílčí neúspěchy stoupá v kariérním žebříčku směrem nahoru. Ambiciózní politička a bývalá novinářka se proslavila na sklonku roku 2000, když se během krize v České televizi nakrátko dostala do čela jejího zpravodajství. Poté se dala na politickou dráhu.

Absolventka Obchodní a Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické, která se narodila 29. srpna 1964, si během studií vydělávala i jako uklízečka. Poté ale zamířila do Československé televize, kde obsadila místo redaktorky domácí rubriky, přičemž se zabývala zejména problematikou Občanského fóra a privatizace.

Během devadesátých let pracovala jako redaktorka Hospodářských novin, České televize a spolupracovala s Frekvencí 1 a Radiožurnálem. Její jméno se dostalo do povědomí občanů poté, co se v roce 2000 stala tváří krize v České televizi. Během ní se na necelé dva měsíce stala ředitelkou zpravodajství ČT.

Nedlouho poté, co opustila Kavčí Hory, ji do svých řad přetáhla televize Nova, kde následující tři roky moderovala politickou talkshow Sedmička.

Do politiky vstoupila pražská rodačka v roce 2000, kdy dělala poradkyni předsedy Poslanecké sněmovny, kterým byl tehdy Václav Klaus. Bobošíková se nikdy netajila obdivem k pozdějšímu prezidentovi. Mnozí ji dokonce podezírají, že její kandidatura na hlavu státu v roce 2008 sloužila jen pro odlákání hlasů pro Klausova protikandidáta Jana Švejnara. Nakonec odstoupila ještě před prvním kolem volby. Do ní ji nominovali komunisté, ačkoli sama tíhne výrazně doprava.

V roce 2004 byla zvolena za hnutí Nezávislí do Evropského parlamentu. Tam působila ve výboru pro regionální rozvoj a meziparlamentní delegaci Evropského parlamentu a Ukrajinské republiky. Zapsala se mimo jiné jako odpůrkyně Lisabonské smlouvy. Mezitím v roce 2006 založila stranu Politika 21 a stala se její předsedkyní.

Do Evropského parlamentu neúspěšně kandidovala ještě v roce 2009 za koalici Suverenita. Téhož roku se zúčastnila konkurzu na generálního ředitele ČT. Neúspěšně.

Jako lídr Suverenity se o rok později pokoušela o zisk poslaneckého mandátu v dolní komoře. Před volbami tvrdila, že pokud neuspěje, s politikou skončí a bude se věnovat byznysu. To však vzalo za své. Po smrti Jiřího Dienstbiera v lednu 2011 se stala jednou z uchazečů o uvolněné křeslo v Senátu. V roce 2012 se zařadila mezi kandidáty v přímé volbě prezidenta.

 

Jiří Dienstbier ml.

Advokát Jiří Dienstbier mladší se jako student podílel na revolučních snahách. Po dvě volební období stanul v zastupitelstvu Prahy 2. V roce 2010 neúspěšně kandidoval na pražského primátora a v lednu následujícího roku jej ČSSD vyslala do boje o senátorské křeslo, jež se uvolnilo po smrti jeho otce.

Syn známého českého disidenta a prvního polistopadového ministra zahraničí stejného jména se narodil 27. května 1969 ve Washingtonu. Vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a coby student se podílel na činnosti nezávislé studentské skupiny zástupců pražských fakult, která zorganizovala manifestaci 17. listopadu 1989. Poté byl členem celostátního stávkového výboru studentů.

V roce 1990 byl na dvouleté volební období zvolen poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění ČSFR jako zástupce studentů. Po dva roky také předsedal Mladým sociálním demokratům. Členem ČSSD se stal v roce 1997.

V letech 1994 až 1998 zasedal za stranu Svobodných demokratů v zastupitelstvu městské části Praha 2, v letech 2006 až 2010 již za sociální demokraty. Od roku 2010 je členem zastupitelstva hlavního města Prahy.

V komunálních volbách kandidoval vedle Bohuslava Svobody a Zdeňka Tůmy na primátora Prahy. Nakonec však neuspěl. Po smrti svého otce v lednu 2011 se stal kandidátem ČSSD na uvolněné senátorské křeslo, které nakonec zůstalo v rodině.

V očích veřejnosti Dienstbier boduje zejména díky svému zásadnímu odmítnutí projektu společné koalice zdiskreditované ODS a ČSSD v hlavním městě Praze. Rebelantství mu však vyneslo nejen místo na kandidátce ČSSD do Senátu, ale i přízeň lidí. Zřejmě také díky tomu byl zvolen do celostátního vedení strany, kde zastává post řadového místopředsedy.

 

Vladimír Dlouhý

Ekonom Vladimír Dlouhý měl coby ministr průmyslu a obchodu v Klausových vládách výrazný podíl na formování ekonomiky státu v první polovině 90. let. Těsně před vypuknutím skandálu kolem financování ODA z politiky odešel a vyměnil ji za funkci poradce renomovaných společností a přednášení na vysokých školách. Politické ambice po letech oživil, když v roce 2012 avizoval svou

Vladimír Dlouhý, ženatý otec dvou dětí, je vystudovaným ekonomem. Narodil se 31. července 1953 v Praze. Po absolvování VŠE v 70. letech na své alma mater začal přednášet. Studoval také na univerzitě v belgické Lovani a na pražské Matematicko-fyzikální fakultě.

Koncem 80. let působil jako vědecký pracovník, později zástupce ředitele Prognostického ústavu Československé akademie věd.

Dlouhý, který byl v letech 1977 až 1989 členem KSČ, se začal po převratu výrazně politicky angažovat. V třetím týdnu listopadové revoluce se stal místopředsedou československé vlády. V letech 1990 - 1992 pak vystřídal několik vládních postů, kromě toho byl zvolen poslancem Federálního shromáždění.

Pevněji zakotvil až v roce 1992, kdy zastával post ministra průmyslu a obchodu v Klausově první a následně druhé vládě. Z politiky se poroučel o pět let později, na jaře 1997, kdy rezignoval na všechny své politické funkce. Vzdal se postu ministra i poslance při reformách vlády a ekonomiky.

Spolu s ním skončili například tehdejší ministr financí Ivan Kočárník a postupně další politici, kteří byli spjati se změnami v ekonomice na začátku 90. let.

Spekulovalo se, že za odchodem Dlouhého ve skutečnosti stálo financování ODA, jejímž byl místopředsedou. Skandál kolem toho vypukl pár měsíců poté, co odešel z politiky. ODA získávala peníze od fiktivních sponzorů, ty skutečné odmítala prozradit. Dlouhý nakonec pod tlakem přiznal, že stál za založením fiktivní firmy TCM se sídlem na Panenských ostrovech, přes niž tekly do ODA peníze od utajených dárců, a také to, že je to morální problém, který stál za jeho odchodem z politiky.

Místo ve Strakově akademii vyměnil za podnikání, zejména ale začal koncem 90. let působit jako prestižní ekonomický poradce společností ABB a Goldman Sachs. Vrátil se také jako pedagog na VŠE.

Další jeho kontakt s politikou přišel až v roce 2009, kdy přijal členství v Národní ekonomické radě vlády (NERV). Do té doby působil také v dozorčích radách několika podniků, od roku 2011 například u Telefóniky.

V polovině roku 2012 po dlouhých spekulacích bývalý ministr ohlásil svou kandidaturu na prezidenta.

 

Jan Fischer

Premiérem proti své vůli. Takovým směrem se zvrtla kariéra Jana Fischera, který svůj život zasvětil matematice a zejména statistice. Po svržení Topolánkovy vlády na jaře 2009 ho jako předsedu Českého statistického úřadu vynesla dohoda parlamentních stran do křesla předsedy vlády, a to v období, kdy se do této funkce nikdo příliš nehrnul.

Jan Fischer je podruhé ženatý a má tři děti. Narodil se 2. ledna 1951 v Praze. Oba jeho rodiče byli matematiky a statistiky a v tomto oboru se našel i mladý Fischer, který vystudoval národohospodářskou fakultu Vysoké školy ekonomické, kde absolvoval obor statistika a ekonometrie.

V roce 1974 nastoupil do Federálního statistického úřadu, nejprve jako výzkumný pracovník, během let to ovšem dotáhl až na místopředsedu. Během osmdesátých let se dál vzdělával a na VŠE získal titul kandidáta věd v oboru ekonomická statistika.

V období mezi lety 1980 až 1989 byl řadovým členem KSČ, s čímž se podle svých slov „nikdy netajil“, v jeho biografii na stránkách ČSÚ ale tato informace nebyla.

Po pádu režimu, v němž byly volby procesem spíše formálním, si vzal Fischer ve statistickém úřadě na starost právě zpracovávání výsledků parlamentních i komunálních voleb. Po rozpadu federace v roce 1993 se stal místopředsedou nově vzniklého Českého statistického úřadu (ČSÚ), řídil jeho styky s Eurostatem. V roce 2001 krátce pracoval také v misi Mezinárodního měnového fondu ve Východním Timoru.

Adeptem na předsedu ČSÚ byl už v roce 1999, kdy odešel z čela úřadu jeho dosavadní šéf Edvard Outrata. Vláda Miloše Zemana ale tehdy místo Fischera, který byl Outratovým 1. náměstkem, jmenovala Marii Bohatou z Národohospodářského ústavu Akademie věd. Bohatá Fischera v září 2000 odvolala. Vyčetla mu nedostatky v manažerské práci a při přípravě sčítání lidu, které se konalo v roce 2001, spekulovalo se však o tom, že šlo o odlišné názory na způsob řízení ústřední statistické instituce.  Bohatá nakonec rezignovala kvůli čtyřicetimiliardové chybě ČSÚ, načež vláda určila šéfem úřadu právě Fischera. Bohatá, která se později stala zastupující generální ředitelkou Eurostatu, z toho „nebyla příliš nadšená“.

Předsedou ČSÚ Fischera jmenoval prezident Václav Klaus 24. dubna 2003. Jeho působení na úřadě nepoznamenaly žádné skandály, kromě výtky Nejvyššího kontrolního úřadu, která směřovala ke 46 miliónům, jež úřad vydal na úklid a ostrahu bez výběrového řízení.

Že existuje nějaký Jan Fischer, připomněli české veřejnosti politici na jaře 2009. Po pádu vlády Mirka Topolánka, které vyslovila Sněmovna nedůvěru, bylo potřeba najít člověka, který by v čele vlády složené z nestranických odborníků dovedl zemi do předčasných voleb, které se měly konat na podzim.

Se jménem Jana Fischera přišel Topolánek prý na návrh jednoho z kolegů z odcházející koalice. „Nebyl to můj nápad, ale já jsem ho okamžitě adoptoval, přivlastnil si ho, protože to trochu byla moje slepota. Opravdu, Jan Fischer na schůzích vlády tři roky sedí jako předseda Českého statistického úřadu. Účastní se normálně rozpravy, pokud je potřeba. Zná celou agendu vlády. Působí v řadě evropských i světových institucí, tedy nemá problém pohybovat se v tomto prostředí,“ řekl k tomu Topolánek.

Na Fischerovi jako šéfovi prozatímního kabinetu se nakonec shodli zástupci ODS, ČSSD a Strany zelených. Ve čtvrtek 9. dubna jej pak prezident Václav Klaus jmenoval premiérem. Následující měsíc tak měla země dva premiéry, a to až do 8. května, kdy Topolánkova vládareálně skončila a prezident jmenoval Fischerův kabinet složený z nestranických expertů nominovaných za jednotlivé strany.

Fischerova vláda měla původně dovést zemi k předčasným volbám, které byly naplánovány na podzim 2009. Z toho také vyplývala její pracovní náplň, která spočívala v udržování ministerstev a dalších úřadů v chodu, a to bez snahy o realizaci nějakého politického programu. Mandát kabinetu vyšel z dohody ODS, ČSSD a SZ, nikoliv z voleb, vláda se proto od začátku vzdala ambicí otevírat politicky sporná témata nebo činit zásadní politická rozhodnutí.

Fischer sám vždy prohlašoval, že po předčasných volbách a nástupu politické vlády, se hodlá vrátit do čela ČSÚ. Vývoj následujících událostí ale ukázal, že to bude trvat déle, než se původně domníval.

Ústavní soud totiž na konci října rozhodl, že Sněmovna si v cestě za předčasnými volbami zkrátila své funkční období protiústavním způsobem, a konání voleb tak de facto zrušil.

Politici se po několika dnech horečných jednání dohodli na urychlené změně Ústavy, která by umožnila vypsání předčasných voleb v nejbližším možném termínu, tak aby nová vláda stihla sestavit rozpočet pro rok 2010. Tuto dohodu ale vzápětí poslal ke dnu předseda ČSSD Jiří Paroubek, když oznámil, že ji jeho strana nepodpoří a že překlenovací kabinet že má vládnout až do řádných voleb na jaře 2010.

Pro Fischera to znamenalo nedobrovolné setrvání v úřadu o další měsíce déle, a navíc zodpovědnost za sestavení rozpočtu, který měl kvůli globální hospodářské krizi vykázat rekordní schodek. Při hlasování o rozpočtu na konci září Sněmovně řekl, že pokud jej poslanci odmítnou, přijme to jako signál, že vláda nemá podporu. Jako by politikům skrytě vzkazoval: taky se vám na to můžu vykašlat.

Sněmovna v prvním čtení rozpočet s deficitem kolem 160 miliard schválila a podpořila také související „Janotův balíček“, tedy soubor úsporných opatření pojmenovaný po ministru financí Eduardu Janotovi, který měl zabránit dalšímu nárůstu schodku veřejných financí.

Český národ si nestranického premiéra zamiloval. V říjnu 2009 se umístil na prvním místě v průzkumu důvěry v ústavní činitele, kdy podle STEMu získal 79 procent a strčil do kapsy i dlouholetého přeborníka v této disciplíně, prezidenta Václava Klause, jenž dosáhl pouze na 61 procent. V dalším průzkumu CVVM v listopadu 2009, který zkoumal důvěryhodnost ústavních institucí, pak bodovala Fischerova vláda jako celek, když si vysloužila podporu 71 procent respondentů.

Potvrdilo se tak, že úřednický kabinet se těší vyšší důvěře než politický. Premiéra Fischera lidé začali vnímat jako na slovo vzatého experta, který se zodpovědně věnuje správě země, na rozdíl od „provařených“ politiků, kteří jsou nejvíce vidět tehdy, když kydají špínu jeden na druhého. Odborný premiér, který nekope za žádnou partaj, kterého neprovázejí žádné skandály a který působí až nudně spořádaným dojmem, si možná právě tím získal u veřejnosti sympatie.

Přestože Fischerova hvězda se u většiny národa vydala na raketový vzestup, ultrapravicoví nacionalisté s ním mají zásadní problém: je to Žid. Česká republika má premiéra, který se otevřeně hlásí k příslušnosti k judaismu. Policie informovala o údajné bezpečnostní hrozbě, které kvůli židovskému původu čelí zejména Fischerův mladší syn Jan, jenž dostal policejní ochranku.

 

Táňa Fischerová

Herečka a moderátorka Táňa Fischerová se kromě divadla věnuje také charitě. V roce 2012 se rozhodla kandidovat na prezidentku. Do světa politiky přitom nahlédla už v roce 2002, kdy byla zvolena poslankyní.

Fischerová se narodila 6. června 1947 v Praze. Vydala se na dráhu herectví, studium JAMU však v roce 1967 předčasně ukončila.

Během svého života vystřídala řadu uměleckých angažmá. Působila v Činoherním klubu Praha, Divadle Jiřího Wolkera a jako herečka na volné noze. Hrála například ve filmech Hotel pro cizince (1966), Lev s bílou hřívou (1986) nebo Svědek umírajícího času (1989). Po roce 1989 se objevila například v seriálu Konec velkých prázdnin (1994).

V současnosti se kromě herectví věnuje také charitě. Je například členkou správní rady Nadace Dagmar a Václava Havlových VIZE 97 nebo obecně prospěšné společnosti Knihovna Václava Havla. Zasedá v dozorčí radě Památníku Šoa Praha.

V roce 2002 byla Fischerová jako nezávislá na kandidátce Unie svobody-DEU zvolena do Poslanecké sněmovny, kde do roku 2006 působila ve Výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. V roce 2006 kandidovala na Praze 2 do Senátu, z druhého kola však do horní komory nepostoupila.

 

Vladimír Franz

Vladimír Franz je mužem mnoha zájmů a profesí, na první pohled ale zaujme hlavně tetováním, které pokrývá velkou část jeho těla, a piercingy. Vysokoškolský profesor a všestranný umělec nejvíce překvapil veřejnost v roce 2012, kdy ohlásil svou kandidaturu na prezidenta.

Vladimír Franz se narodil 25. května 1959 v Praze. Na přelomu 70. a 80. let absolvoval Právnickou fakultu Karlovy univerzity. Zároveň studoval soukromě u renomovaných odborníků malbu, skladbu, dějiny umění a dějiny hudby.

Ačkoli má Franz doktorský titul z práv, rozhodl se po studiích této profesi nevěnovat a spíše se zabýval uměním. Praxe totalitního práva ho podle jeho slov nikterak neoslovovala, naopak v umění prý spatřoval ostrůvky nezávislosti. Kvůli režimu byl ale nucen zpočátku pracovat v nejrůznějších dělnických profesích. V polovině 80. let pak našel uplatnění v učňovském školství.

Jak uvádí ve svém životopise, profesionalizaci v oboru mu přineslo angažmá v tehdejším Divadle pracujících v Mostě, kam nastoupil jako korepetitor a autor hudby.

V současnosti Franz působí jako pedagog Divadelní fakulty Akademie múzických umění v Praze, kde vede Kabinet scénické hudby. Rovněž přednáší na Filmové fakultě AMU. V letech 1996 až 2000 stál v čele Akademického senátu AMU. Jako pedagog působil i na brněnské FAVU.

Franz na sebe upoutal pozornost široké veřejnosti v polovině roku 2012, kdy oznámil, že se ujme kandidatury na prezidenta v případě, že sežene 50 tisíc podpisů nutných pro zahájení oficiální cesty na Hrad.

Vzhledem k výše uvedenému vzdělání a pracovním zkušenostem by to přitom nebylo nic divného. Překvapivé je to jen v souvislosti s jeho zjevem.

Pedagog, umělec a vystudovaný právník získal za svou tvorbu řadu ocenění. Je například šestinásobným držitelem ceny Alfreda Radoka, Ceny Divadelních novin a ceny OSA.

Franz nebyl nikdy v žádné politické straně, je rozvedený, má dceru. Jeho partnerkou je fotografka Ida Saudková.

 

Tomio Okamura

Podnikatele Tomia Okamuru si veřejnost nejprve spojovala s cestovním ruchem a jeho angažmá v Asociaci českých cestovních kanceláří a agentur (AČCKA). V roce 2012 se jako známá tvář rozhodl kandidovat na Zlínsku do Senátu. Suverénně uspěl a rád by své angažmá v politice dotáhl až na post prezidenta.

Okamura, jehož otec má japonsko-korejský původ, strávil dětství v Japonsku a tehdejším Československu.

V tuzemsku se nejprve angažoval jako průvodce japonských turistů. Postupně začal japonské cestovní agentury v ČR zastupovat, stal se jednatelem cestovní kanceláře Miki travel a přidal mediální zastupování AČCKA, jíž je viceprezidentem.

Široká veřejnost jej měla možnost poznat i jako jednoho z investorů v reality show České televize Den D.

Okamura byl v říjnu 2012 zvolen senátorem na Zlínsku, byť mu kritici vyčítali, že jeho program nese prvky populismu. Případnou kandidaturu na post hlavy státu podmiňoval právě úspěchem v klání o křeslo v horní komoře parlamentu.

Okamurovým stoupencům se podařilo sesbírat více než 61 000 podpisů, které jej poslali do do boje o Hrad.

 

Zuzana Roithová

Lékařka Zuzana Roithová vstoupila do politiky v roce 1998 jako ministryně zdravotnictví v úřednické vládě Josefa Tošovského. Následně působila jako senátorka a od roku 2004 zasedá v Evropském parlamentu. V roce 2012 se stala kandidátkou KDU-ČSL na prezidentku.

Roithová vystudovala medicínu na Karlově univerzitě a poté působila jako lékařka v nemocnici v Berouně, pražském Motole a nakonec ve Všeobecné fakultní nemocnici Královské Vinohrady, které v letech 1990 až 1998 šéfovala.

V roce 1998 se stala ministryní zdravotnictví a následně byla za tehdejší Čtyřkoalici zvolena senátorkou. V roce 1999 se stala členkou KDU-ČSL, v níž v letech 2001 až 2003 působila jako místopředsedkyně.

V roce 2004 byla zvolena do Evropského parlamentu. Svůj mandát v roce 2009 obhájila.

V roce 2012 se stala oficiální kandidátkou KDU-ČSL na post české prezidentky. Počátkem října pak oznámila, že získala potřebných 50 000 podpisů, které jí umožní ucházet se o hlasy voličů.

Roithová byla horolezkyní, dnes se podle informací na jejím webu věnuje vysokohorské turistice. Je vdaná, má jednoho syna. Její manžel Jan je akademický sochař.

 

Karel Schwarzenberg

Do české politiky přinesl noblesu a rozhled evropského šlechtice i přímé a lidové vyjadřování lesníka a hostinského, za které se občas označuje. Zastupoval tři české politické strany, aby nakonec stanul v čele čtvrté.

Karl Johannes Nepomuk Josef Norbert Friedrich Antonius Wratislaw Mena von Schwarzenberg se narodil 10. prosince 1937 v Praze jako nejstarší syn Karla, VI. knížete Schwarzenberga a jeho ženy Antonie, princezny z Fürstenbergu. Je potomkem mladší, orlické větve rodu a poté, co zdědil majetek po svém adoptivním strýci Josefovi, stal se rovněž představitelem starší hlubocko-krumlovské větve. Od té doby je v majetkovém sporu se svou adoptivní sestrou Alžbětou Pezoldovou.

Po roce 1948, kdy musel s rodiči opustit Československo, studoval práva ve Štýrském Hradci a v Mnichově lesnictví. Studia však musel přerušit a převzít odpovědnost za hospodaření rodinných statků v Rakousku a Bavorsku poté, co předčasně zemřel jeho adoptivní otec Jindřich.

I z exilu se zajímal o dění ve své vlasti, po invazi vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968 a během následné normalizační éry podporoval československý disent. V Bavorsku stál u založení Československého dokumentačního střediska, což byl archiv literatury v ČSSR zakázané. Tehdy se také spřátelil s Václavem Havlem.

V letech 1984 až 1990 zastával post předsedy Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva.

Po pádu totalitního režimu se vrací do Československa a v červenci 1990 se stává kancléřem prezidenta republiky. V této funkci působil dva roky až do Havlova odstoupení.

V roce 1992 získává další výraznou zkušenost v mezinárodní diplomacii, když vede první delegaci OSCE do Náhorního Karabachu v době války mezi Arménií a Ázerbájdžánem.

Na dalších 10 let se z politického života stáhl do ústraní, věnoval se hlavně rodinnému podniku, tedy údržbě lesů a památek.

Schwarzenberg v České republice restituoval majetek orlické části svého rodu. Vyhrál soudní spor s někdejším komunistickým prokurátorem Jaroslavem Krupauerem, který mu nechtěl vydat nemovitost ve Smetanově Lhotě s poukazem na to, že adopcí svým strýcem do hlubocké větve ztratil nárok na dědictví po biologických předcích z větve orlické. Soudy v tomto případě upřednostnily rakouské právo, podle kterého adopcí nárok na dědictví po rodičích nezaniká.

Spor o majetek hlubocké části rodu, o nějž se soudí jeho nevlastní sestra Alžběta Pezoldová, stále probíhá.

Schwarzenberg podnikal v médiích, dlouhou dobu byl jediným vlastníkem vydavatelství R-Presse, jež ale bylo dlouhodobě ve ztrátě. Od roku 2007 drží ve společnosti, která vydává týdeník Respekt, většinový podíl Zdeněk Bakala.

V roce 2002 poprvé kandidoval do Senátu v obvodu Strakonice, ovšem neuspěl. O dva roky později, v listopadu 2004 byl zvolen senátorem za Prahu 6 po nominaci za US-DEU a ODA, jejímž byl členem.   

Jeho nejvýraznější politické angažmá ale mělo teprve přijít. Po zdlouhavých jednáních o vzniku trojkoaliční vlády po patových volbách v červnu 2006 se stal v lednu 2007 ministrem zahraničí České republiky. Do této funkce jej nominovala Strana zelených.

Jako šéf české diplomacie podepsal 8. července 2008 se svou americkou kolegyní Condoleezzou Riceovou smlouvu o umístění amerického radaru v Brdech. V době českého předsednictví EU vedl také jménem sedmadvacítky jednání v Izraeli v době útoku na hnutí Hamás v pásmu Gazy.

Jeho zázemí ve Švýcarsku, Bavorsku a Rakousku mu usnadnilo vztahy s politiky z německy hovořících zemí. Přesto dokázal popudit Rakušany, když o tamních ekologických aktivistech protestujících proti jaderné elektrárně Temelín prohlásil, že „zná ty magory“.

Do vnímání české veřejnosti se zapsal především svým vznešeným šlechtickým vzhledem a pomalou, rozvážnou mluvou s častými archaickými výrazy, která nese stopy německého přízvuku. Pozornost vyvolalo jeho například prohlášení, že opustí vládní post, pokud bude v kabinetu nadále působit tehdejší šéf KDU-ČSL Jiří Čunek, který čelil podezření z braní úplatku. Poté, co audit americké agentury Kroll, který si Schwarzenberg objednal, důkazy o Čunkově korupci nepřinesl, v kabinetu nakonec setrval.

Po roztržce v KDU-ČSL, která vyústila v odchod významné části lidovců a zformování nové politické strany, se Schwarzenberg stává předsedou jejího přípravného výboru. Nová strana má název TOP 09 a jejím spoluzakladatelem je bývalý ministr financí Miroslav Kalousek.

Schwarzenberg se tak rozchází se Stranou zelených, jejímž členem se sice nikdy nestal, ale byl za ni nominován do vlády. Část zelených se nicméně nejednou od „svého“ ministra distancovala, a to například v otázce nezávislosti Kosova, které podpořil.

Na ustavujícím sněmu TOP 09 28. listopadu 2009 delegáti Schwarzenberga jednomyslně zvolili předsedou této pravicové strany, která se hlásí ke konzervativním hodnotám a brojí proti populismu. Strana zaznamenala po svém vzniku téměř raketový vzestup preferencí, předstihla lidovce a v průzkumech pravidelně dosahuje podpory přes 10 procent.

 

Přemysl Sobotka

Jedna z mála stálic na půdě Senátu je od roku 2004 předsedou horní komory. Přemysl Sobotka se již dříve netajil svými ambicemi stát se po Václavu Klausovi novou hlavou státu. Svou kandidaturu potvrdil v roce 2012, kdy také porazil protikandidáta Evžena Tošenovského v primárkách ODS. Na rozdíl od Klause by rád konsolidoval zahraniční politiku s vůlí vlády a parlamentem.

Přemysl Sobotka se narodil 18. května roku 1944 v Mladé Boleslavi a vystudoval Fakultu všeobecného lékařství Univerzity Karlovy v Praze. Po promoci nastoupil nejprve na chirurgické oddělení liberecké nemocnice, kde působil po dva roky. Odtud pak přestoupil na rentgenologii, jejímž přednostou se stal v roce 1991. Je absolventem Večerní univerzity marxismu-leninismu.

Do politiky vstoupil Sobotka hned po listopadových událostech. V Liberci se podílel na založení místní organizace Občanského fóra, po jeho rozpadu se stal členem ODS a zapojil se do komunální politiky. Ve svém rodném městě působil jako radní do roku 1996, kdy byl poprvé zvolen do Senátu.

V senátních volbách tehdy zvítězil, jelikož se však Senát právě zaváděl, dostal mandát pouze na dva roky. V roce 1998 své místo v Senátu obhájil a získal tak mandát na šest let, dva roky nato již byl zvolen za prvního místopředsedu horní komory. V roce 2004 opět svůj mandát obhájil, na první senátní schůzi byl pak zvolen za předsedu. Funkci obhájil i po senátních volbách o dva roky později, a to již se suverénní většinou hlasů 74 senátorů ze 77 přítomných. Jeho podpora se v roce 2008 ještě zvedla, v roli šéfa ho chtělo mít 78 senátorů z 80.

Sobotka si získal ve svém kraji značnou oblibu díky často úzké spolupráci s místními starosty, navíc v médiích vystupuje jako lokální patriot, na což voliči rovněž slyší. Image bezkonfliktního, seriózního politika, který má své zkušenosti s reprezentací ČR na zahraniční scéně mu ovšem také nahrává k tomu, aby ho ODS vyslala v roce 2013 do prezidentské volby.

O jeho kandidatuře se spekulovalo již dlouho, Sobotka sám pak v médiích potvrdil v roce 2010, že svou kandidaturu zvažuje, rozhodující by však mělo být stanovisko strany.

V březnu stejného roku pak na sebe upozornil svým nekompromisním přístupem k aféře, která se rozpoutala kolem jeho stranického šéfa Mirka Topolánka. Ten se v neformálním rozhovoru na kameru dopustil několika kontroverzních výroků o katolících, židech či voličích ODS.

Sobotka dva měsíce před volbami veřejně požadoval jeho rezignaci a odstoupení z kandidátky. K výzvě se připojila velká část ODS a výkonná rada nakonec rozhodla o stažení Topolánka z role volebního lídra. Topolánek pak zůstal už jen formálním šéfem ODS.

Starosti mu občas činí kvůli shodě příjmení jeho jmenovec, předseda konkurenční ČSSD Bohuslav Sobotka, který dokáže budit kontroverzi a jehož proklamace jsou zpravidla v přímém rozporu s názorovou orientací občanských demokratů. Když například Bohuslav Sobotka vyvolal mediální rozruch kolem svého sedmimiliónového bytu, který si pořídil za veřejné peníze určené pro jiné účely, postěžoval si předseda Senátu, že si jej s kauzou dávají občané do souvislostí. V titulcích se totiž objevilo pouze příjmení politika, Přemysl Sobotka se kvůli tomu podle svých slov stal terčem kritické korespondence.

Nejzávažněji v tomto smyslu poškodily Přemysla Sobotku dezinterpretace kolem jeho již zmíněného výpadu proti Topolánkovi z roku 2010. Přemysl Sobotka poté, co Topolánek odmítl rezignaci, nechtěl věc bezprostředně komentovat a vypnul si mobilní telefon.

Nicméně zanedlouho zveřejnila ČTK jeho údajnou tiskovou zprávu, v níž ostře napadal jak Topolánka, tak celou ODS. V ČT se kvůli tomu otevřely debaty mezi odborníky o prohlubujícím se vnitrostranickém rozkolu, později ale vyšlo najevo, že autorem tiskové zprávy byl Bohuslav Sobotka. Přemysl Sobotka pak v reakci na to požadoval omluvu médií.

Když ho o několik dní později nazvala moderátorka Českého rozhlasu - Radiožurnálu omylem Bohuslavem Sobotkou, odmítl šéf Senátu pokračovat v telefonním rozhovoru a rovnou zavěsil. Ovšem přeřeknout se takto podařilo už i jeho stranickému šéfovi Petru Nečasovi, a to slovy: „Bohuslav Sobotka má moji podporu pro kandidaturu na prezidenta"

Na půdě Senátu hájí Přemysl Sobotka zájmy svých voličů zejména v oblasti zdravotnictví, sociálních služeb a regionální politiky. Je podruhé ženatý, z prvního manželství má dvě dcery Věru a Martinu, v druhém manželství vyženil syna Prokopa.

Sobotka v roce 2012 ohlásil, že se bude ucházet o prezidentský post po Václavu Klausovi. Na jaře téhož roku porazil svého stranického soupeře Evžena Tošenovského v primárkách ODS. Už první průzkumy ale Sobotku mezi favority neřadily.

 

Miloš Zeman

Muž, který pozvedl ČSSD ze dna, pragmatický premiér, vulgární premiér, unavený premiér, neúspěšný kandidát na prezidenta, zatrpklý důchodce z Vysočiny. Tak bývá charakterizován Miloš Zeman. I ti, kdo jej nemají rádi, uznávají, že jde či šlo o inteligentního muže s velkým smyslem pro humor. V současnosti se chce opět zapojit do politiky prostřednictvím své Strany práv občanů.

Spolu s prezidentem Václavem Havlem a ministrem financí, pozdějším premiérem a nakonec prezidentem Václavem Klausem spoluvytvářel Zeman obraz české politiky v 90. letech minulého a počátkem tohoto století. Miloš Zeman byl předsedou ČSSD a premiérem menšinové vlády v letech 1998 až 2002.

Zeman se narodil 28. září 1944 v Kolíně. Jeho matka byla učitelka, otec poštovní úředník. Rodiče se v jeho dvou letech rozvedli, vyrůstal jen s matkou.

Po maturitě na střední ekonomické škole nebyl z politických důvodů přijat na vysokou školu a teprve po čtyřech letech začal dálkově studovat na Vysoké škole ekonomické v Praze, kterou dokončil v roce 1969.

V roce 1968 v době tzv. Pražského jara vstoupil do KSČ. Po invazi vojsk byl ze strany v roce 1970 vyloučen kvůli kritice normalizačního režimu.

V červenci roku 1968 podal přihlášku do obnovované sociální demokracie, jejímu vzniku však bylo tehdejším režimem zabráněno. Poté s obtížemi hledal zaměstnání.

Následná léta pracoval v tělovýchovné organizaci, kde vybudoval prognostické centrum. To bylo roku 1984 zrušeno pro kritické studie o vývoji naší společnosti. Další zaměstnání nalezl v zemědělské organizaci, ze které byl v roce 1989 byl propuštěn.

V srpnu 1989 vyšel Zemanovi článek Prognostika a přestavba v Technickém magazínu, za který byl propuštěn ze svého tehdejšího zaměstnání v Agrodatu. V textu kritizoval komunistický režim v ČSSR s využitím vědeckých argumentů.

Během tzv. sametové revoluce se aktivně zapojil do práce Občanského fóra. Proslulý je jeho projev na Letenské pláni v Praze, kde kritizoval životní úroveň a vzdělanost v Československu.

V roce 1990 byl za Občanské fórum zvolen do Sněmovny národů tehdejšího Federálního shromáždění, kde působil ve funkci předsedy rozpočtového výboru. Zároveň s tím v letech 1990–1993 pracoval jako vědecký pracovník Prognostického ústavu Akademie věd.

Úzce spolupracoval s Klubem sociálně demokratické orientace. V roce 1992 vstoupil doČeské strany sociálně demokratické. V témže roce se stal předsedou pražské stranické organizace, v roce 1993 se na hradeckém sjezdu stal předsedou celé strany. Šéfem strany byl až do dubna 2001, kdy jej nahradil ministr práce a sociálních věcí předešlé Zemanovy vlády Vladimír Špidla.

 V roce 1992 byl Miloš Zeman opětovně zvolen do Federálního shromáždění, ale vzhledem k následnému rozdělení Československa mu mandát v témže roce zanikl.

Ve volbách do Poslanecké sněmovny 1996 kandidoval v severomoravském kraji, kde byl zvolen poslancem a v červnu 1996 se stal předsedou Sněmovny. ČSSD se stala druhou nejsilnější stranou po ODS. Zeman se šéfem občanských demokratů Klausem dohodl na toleranci vlády, která s 99 poslaneckými křesly neměla většinu.

 V předčasných volbách do Poslanecké sněmovny v červnu 1998 již zvítězila ČSSD a Zemanse stal premiérem menšinové jednobarevné vlády.

 Problém českého politického systému, který negeneroval jasného vítěze voleb schopného sestavit většinovou vládu a také existenci KSČM s nulovým koaličním potenciálem řešilZeman další dohodou s Klausem. Sepsali tzv. toleranční patent, na jehož základě vznikla menšinová vláda ČSSD. Tato politická konstelace byla označena jako opoziční smlouva.

 Díky ní Zeman vedl zemi až do voleb v roce 2002. Do vlády přivedl několik kontroverzních osob, na nimiž se vznášely a dodnes vznášejí aféry - Jaroslava Baštu, Ivana Davida, JanaKavana, Karla Březinu, Stanislava Grosse, Iva Svobodu. Drtivá většina z jeho tehdejších ministrů za ČSSD v politice už nepůsobí. Z některých jsou velvyslanci (Bašta), jiní skončili za mřížemi (Svoboda).

 Jednobarevná vláda sociálních demokratů se musela vyrovnat například s krizovou situací v českém bankovnictví a musela se vypořádat s propadem hospodářského růstu. Za vlády Zemana ČR vstoupila v roce 1999 do NATO a udělala významné kroky pro vstup země do Evropské unie.

V lednu 2003 byl Zeman sociálními demokraty navržen na prezidenta, jelikož vyhrál ve vnitrostranickém referendu. Ve volbě 24. ledna však vypadl už v prvním kole, protože mnozí jeho spolustraníci pro něj nehlasovali, aniž by to dali veřejně najevo. Hlavou státu se pak stal Václav Klaus.

 Zeman takové jednání považoval za zradu a s mnohými bývalými kolegy se lidsky i politicky rozešel. Jedním z nich byl do té doby Zemanův chráněnec Vladimír Špidla.

Toho Zeman do role předsedy ČSSD a následně i celého kabinetu prosazoval, po neúspěšné prezidentské volbě však Zeman podporu jeho osoby označil za omyl. Důvodem byla také Zemanova kritika Špidlova vládnutí (z Vysočiny přes média vzkázal doslova: „Vládnout se musí umět“).

Stejně tak Zeman kritizoval „korunního prince“ ČSSD a ministra vnitra jeho vlády Stanislava Grosse. Ten se stal po odchodu Špidly šéfem strany i vlády. I on byl častým terčem Zemanovy kritiky. Také podporu Grosse označil Zeman za svůj omyl. Faktem je to, že ČSSD vládnoucí v koalici s KDU-ČSL a Unií svobody zaznamenala historický propad voličských preferencí.

Tyto okolnosti a osobní finanční skandály nakonec zlomily Grossovi vaz. Dřívější nejpopulárnější politik Gross tedy na své místo doporučil do té doby málo známého, ale vytrvalého politického matadora Jiřího Paroubka, který před tím působil na pražské radnici a poslední vládě ČSSD byl ministrem pro místní rozvoj.

Zeman se po neúspěchu na Hradě stáhl z veřejného života na svou chalupu na Vysočině, odkud jen občas glosoval polickou situaci a přijímal mnohdy i nezvané hosty.

Paroubek coby nový šéf strany a vlády se pokusil se Zemanem navázat přátelský kontakt. Oba se znali z raných dob ČSSD, kdy soupeřili se svými koncepcemi pro směřování strany do budoucna. Zeman tehdy vyhrál, stal se předsedou strany a Paroubek byl ve stranické hierarchii odsunut na druhou kolej.

Paroubek chtěl veřejným přátelstvím se Zemanem spojit do té doby rozhádané stranické šiky a přidat na svoji stranu Zemanovi příznivce. Na čas se mu to podařilo, ale Zeman se od něj brzy odvrátil.

Důvodem byla Paroubkova údajná snaha o koalici s ODS po volbách 2006. Příčin rozchodu bylo však více, například rozdílné ekonomické názory, osoby poradců Zeman neuznává Paroubkovy spolupracovníky Jaroslava Tvrdíka a Petra Dimuna) nebo také odlišný styl politického marketingu.

 Zemanovy spory s Paroubkem se vyhrotily v únoru 2007, kdy Paroubek Zemana obvinil, že v roce 1997 uzavřel nevýhodnou mandátní smlouvu s advokátem Zdeňkem Altnerem.

Smlouva řešila zastupování ČSSD ve sporu s ministerstvem financí ohledně vlastnictví Lidového domu, sídla ČSSD. Altner spor sice v roce 2000 vyhrál, ale následně tvrdil, že mu sociální demokracie nedala peníze sjednané ve smlouvě. Zeman v březnu 2007 vystoupil zČSSD.

V rámci kritiky poměrů v ČSSD vydal Zeman dvě knihy: Jak jsem se mýlil v politice a Vzestup a pád české sociální demokracie. Obě se staly na tuzemském trhu bestselery.

O návrat Zemana do politiky dlouhodobě usilují Zemanovi bývalí kolegové a příznivci. Mezi nimi například lobbista a bývalý šéfporadce Zemana coby premiéra Miroslav Šlouf nebo exministr průmyslu Miroslav Grégr. Expremiérovi obdivovatelé založili sdružení Přátelé Miloše Zemana.

 Zeman formuloval podmínky, za kterých by se vrátil do politiky. Jsou jimi zavedení přímé volby prezidenta, prohloubení hospodářská krize a uzavření velké koalice mezi ODS aČSSD.

Šlouf v Praze otevřel kancelář příznivců Zemana, usilujících o jeho návrat do politického života. Tato snaha na podzim 2009 vykrystalizovala až k vytvoření zcela nového politického subjektu Strana práv občanů.

SPO je středo-levicová strana, založena byla  na podzim roku 2009. Zeman, který stanul v čele přípravného výboru SPO, označil za základní cíl formace rozšíření práv voličů, např. v podobě zavedení přímé volby starostů i hejtmanů, přijetí zákona o obecném referendu či umožnění panašování (výběru konkrétních osobností napříč kandidátkami) též při volbách do poslanecké sněmovny a krajských zastupitelstev.

SPO rozjížděli často lidé v minulosti spojení s ČSSD, nespokojení s politickým kursem strany pod vedením Jiřího Paroubka.

V přípravném výboru strany zasedli vedle předsedy Miloše Zemana také čtyři někdejší ministři jeho vlády: Miroslav Grégr, Jan Fencl, Eduard Zeman a Jaromír Schling.

Zeman je ženatý, manželka se jmenuje Ivana. Ještě s příjmením Bednarčíková se v roce 1990 přihlásila o místo Zemanovy sekretářky. Opustila kvůli tomu studium na brněnské filozofické fakultě. Po třech letech se vzali. V roce 1994 se jim narodila dcera Kateřina, z prvního manželství má Zeman syna Davida.

Zemanová se příliš neukazovala na veřejnosti. Po konci manželovy politické kariéry a jeho odchodu na Vysočinu zůstala v Praze s dcerou.

 

 

Zdroj:  Novinky.cz