MOJE VÁNOCE - fejeton
Jako pro dítě byl pro mě prosinec zvláštním, okouzlujícím měsícem. Těšil jsem se na něj jako student základní školy, protože byly prázdniny (a co si budeme nalhávat, prázdniny jsou pro školáky nejočekávanější a nejmilejší součástí školního roku – napříč generacemi), navíc venku, podotýkám, že uprostřed pražského sídliště – pravidelně a každoročně – ležel sníh, takže jsme chodili sáňkovat na nedaleký kopec a také mrzlo a my jsme na hřišti mezi domy měli led, tedy jsme chodili také bruslit. Prosinec byl rovněž dobou obdarovávání – na začátku měsíce k nám docházel Mikuláš s čertem a ti nám jako dětem vždycky přinesli nejenom sáček s mandarinkami, pomeranči a banány, tabulku čokolády, pytlík buráků, ale také nějakou novou hračku.
A pak samozřejmě Vánoce. Tradičně jsme s tátou několik dní před štědrým dnem vyráželi na nákup vánočního stromku a kapra. Ten u nás pak až do nejočekávanější chvíle roku plaval ve vaně. Zabit a naporcován byl jen pár hodin před večeří.
Vánoce se změnily. Sněhu je sporadicky, a to ať v Praze nebo v Kolešově, ve sklepě nemáme sáňky, ale pro vnoučata obludné plastové boby, které vytáhneme možná dvakrát za zimu. Na bruslích naši prapotomci patrně ještě nikdy nestáli. Vyjít v předvánočním čase byť i jen za běžnými nákupy je o nervy, protože se našinec zblblý reklamou v televizi žene za slevami, které žádnými slevami často ani nejsou. Obchody praskají ve švech, lidé jsou uštvaní a vystresovaní. Klid, pohoda a mír se jaksi vytrácí. Naši vnoučci se před časem nějak dostali k zapomenutému předvánočnímu letáku jakéhosi hypermarketu s hračkami, v němž bylo zboží za nějakého půl miliónu korun. „Tohle všechno počebuju,“ ukázal ten mladší vítězoslavně na barevný prospekt, v němž ho neuchvátila jen jediná hračka. „Jenom tohle ne,“ ukázal na cosi, co stálo „pouze“ tisícovku.
Naši rodinu tohle vánoční běsnění s úspěchem obchází. Nemít peníze (nebo nemít moc peněz…) je v době adventu evidentní výhodou. Nebolí nás hlava ani nohy, že nebudeme mít hory balíčků pod stromečkem nás netíží. Pro naše nejdražší tam vždycky něco je. Vždycky něco, co udělá radost, co potěší.
Jediné, co mě mrzí je, že vnoučkům nemohu dopřát živého kapra ve vaně. Tuhle jsem kupoval štědrovečerní rybu a u kádě mi ji bez ptaní, automaticky a než jsem se vzmohl na sebemenší odpor, zabili. Možná proto, že dnes se za to platí. Ale nakonec dobře, že tak. My totiž žádnou vanu nemáme, jen sprchový kout.